Osobnosti chrudimské podsíně slávy

Chrudimská podsíň slávy, kterou můžeme chápat jako obdobu The Hollywood Walk of Fame, je připomínkou mistrovství 26 osobností filmu a televize, které mají vztah k našemu městu. Je samozřejmé, že tímto způsobem nemohou být jmenováni úplně všichni. Mnohem více se dozvíte na výstavě, která bude zahájena 2. listopadu 2010. Na vernisáži proběhne i slavnostní křest nejnovější publikace o dějinách filmu a televize v Chrudimi. 

Bohumil Benoni (1862–1942)
Slavný operní pěvec byl jedním z prvních rodilých Chrudimáků, kteří se objevili v hraném filmu. V letech 1873-1879 studoval chrudimské gymnázium, poté místní hospodářskou školu, ani jednu však nedokončil. Nakonec odjel do Prahy, kde se pěvecky školil u Jana L. Lukese (1881-1883) a posléze získal angažmá v Národním divadle. Jeho manželkou byla herečka Hana Benoniová (1868-1922), která se jako postava objevila v televizním filmu Spor herečky Kvapilové (1982), v němž ji ztvárnila Slovenka Sylvia Turbová. Bohumil Benoni si roku 1919 zahrál ve filmovém melodramatu režiséra Vladimíra Majera Píseň lásky. Jedná se o tragický příběh nešťastné bankéřovy ženy trpící nepochopením necitelného manžela, která se zamiluje do houslového virtuosa. Hlavní zápornou roli hrál právě Benoni, pro něhož to bylo jediné filmové vystoupení.

Vítězslav Boček (1901–1961)
Od roku 1916 na obchodní akademii v Chrudimi studoval budoucí herec, Vítězslav Boček, syn zdejšího vrchního revidenta drah shodného jména. Otec byl nadšeným ochotníkem a pracoval ve výboru Spolku pro zbudování nového městského divadla v Chrudimi. Účinkoval také v roli vodníka Ivana ve slavnostním představení Jiráskovy Lucerny 20. února 1934 právě v souvislosti s oslavami otevření nové divadelní budovy. Vítězslav Boček ml. se narodil v Kutné Hoře 24. prosince 1901. Chrudimskou obchodní akademii navštěvoval v letech 1916-1920, ale nedokončil ji. Poté se začal věnovat herectví, nejprve od roku 1921 u divadelních společností, posléze v renomovaných „kamenných“ divadlech (např. Vinohradské divadlo, Městská divadla pražská). Jeho filmografie je poměrně obsáhlá, čítá přes 40 položek, jednalo se ale většinou jen o menší role. První příležitosti mu nabídl ve svých filmech Kvočna a Bílá nemoc (oba 1937) Hugo Haas. Objevil se také v titulech Panenství (1937), Zborov (1938), Pán a sluha (1938), Rozina Sebranec (1945), Pancho se žení (1946), Třináctý revír (1946), Krakatit (1948), Němá barikáda (1949) či Mstitel (1959). Největší roli ušlápnutého účetního dostal hned na počátku kariéry v psychologickém snímku Vyděrač (1937) natočeném podle románu Egona Hostovského, kde hrál po boku Adiny Mandlové. Z dalších jeho filmů lze připomenout ještě Temno (1950) podle románu Aloise Jiráska, které se natáčelo v Kočí a v Chrudimi sídlila část štábu. Vítězslav Boček pracoval také pro rozhlas a od 50. let i pro televizi.
 
Martin Dejdar (nar. 1965)
Všestranná osobnost – muž mnoha profesí, herec, moderátor, zpěvák, tanečník, se  narodil  11. března 1965 ve Vysokém Mýtě, jeho rodina ale žila v Chrasti.  Mimochodem, jeho tatínek Vlastimil Dejdar, původně námořník, později zaměstnaný na ředitelství podniku OPOS Chrudimi, si zahrál v Troškově komedii Slunce, seno, erotika (1991). V Chrasti Martin Dejdar absolvoval základní školu, věnoval se sportu (gymnastika, tenis, orientační běh) a chodil do tanečního souboru. Roku 1979 nastoupil na chrudimské gymnázium a stal se členem tanečního studia Věry Veselé. S ním se také poprvé dostal na televizní obrazovky. Pamětníci navíc asi nezapomenou na poslední zvonění, při němž Martinova třída IV. A nacvičila komickou pohádku. Po maturitě roku 1983 začal studovat DAMU. Od prvního ročníku  působil v avantgardní divadelní skupině Mimosa, a ještě než absolvoval (1987), hostoval v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého a ve studiu Ypsilon, kam poté nastoupil do angažmá. Debutoval ve filmu Milana Muchny Zelená léta (1985), po němž následovala řada dalších: Proč? (1987), Slunce, seno, erotika (1991), Šakalí léta (1993), Amerika (1994), Učitel tance (1994) a další. Martin Dejdar se také objevuje v řadě populárních seriálů: Konec velkých prázdnin (1996), Zdivočelá země (1997),  Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003), Poslední sezóna (2006), v současné době exceluje jako Ozzák v sitcomu Comeback. Prosadil se též jako moderátor, například Rádia Golem a různých televizních pořadů. Mnohokrát se umístil na předních místech v  nejrůznějších diváckých anketách a za roli Richarda Majera v Jirešově Učiteli tance získal Českého lva. Kromě herectví se Martin Dejdar věnuje producentské činnosti (Panství - 1998, Eliška má ráda divočinu - 1999). K Chrudimi a Chrasti se vždy hlásí a často se sem vrací.   

Ivanka Devátá (nar. 1935)
Herečka a spisovatelka Ivanka Devátá se narodila 27. listopadu 1935 v Praze v rodině dirigenta a skladatele Antonína Devátého (1903-1984), skutečského rodáka. Dětství strávila v Brně a pak, za války v Chrudimi u dědečka a babičky Poršových, v Kateřinské, dnes Havlíčkově ulici čp. 98. V našem městě také navštěvovala 2. a 3. třídu čtyřtřídní obecné školy cvičné při Státním koedukačním ústavu učitelském, a to v letech 1943-1945. Už v dětství hrála divadlo, později vystupovala v rozhlase a pokoušela se psát básničky. Maturovala na gymnáziu v Plzni, poté absolvovala DAMU a nastoupila angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kde působila až do jeho zániku roku 1991. Ve filmu účinkovala víceméně sporadicky od konce 50. let: můžeme uvést tituly Mstitel (1959), Táto, sežeň štěně (1964), Nejlepší ženská mého života (1968). Rozhodně bychom měli uvést koprodukční česko-francouzský snímek V proudech (1957), v němž hrála mj. s pozdějším představitelem hraběte de Peyraca Robertem Hosseinem. Nepravidelně se objevovala v seriálech: Hříšní lidé města pražského (1968) či Nemocnice na kraji města (1978). Velkou popularitu získala v poslední době především jako docentka Wagnerová v Rodinných poutech a Velmi křehkých vztazích na TV Prima. Řadu let se úspěšně věnuje literární tvorbě, její knížky se dočkaly mnoha vydání. Chrudim svého dětství kouzelně ztvárnila ve Vůni posečené trávy (1994). V příbuzenstvu Ivanky Deváté je např. chrudimský rodák, malíř Gustav Porš a zpěvačka Helena Vondráčková.

František Filipovský (1907–1993)
Slavný herec a dabér se narodil 23. září 1907 v Přelouči v rodině hudebníka. Již během gymnaziálních studií v Hradci Králové a Pardubicích hrál ve školních představeních. Po maturitě absolvoval ve školním roce 1927/28 abiturientský kurz při Obchodní akademii v Chrudimi. Bydlel tehdy v Husově ulici čp. 54 u učitelky klavíru Olgy Kuttnerové. Na zdejší pobyt později rád vzpomínal. Potom pracoval jako úředník a externě studoval estetiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1929-1933). Nakonec dal přednost divadlu. Vystřídal několik scén, z nichž je nutno jako přelomové zmínit působení v Osvobozeném divadle (1931-1938). V letech 1945-1992 byl významným a oblíbeným členem činohry Národního divadla. V kinematografii od roku 1932 ztvárnil nepřeberné množství výrazných postav a postaviček, například ve filmech Škola, základ života (1938), Hotel Modrá hvězda (1941), Kristián (1939), Městečko na dlani (1942), Císařův pekař-Pekařův císař (1951), Hrátky s čertem (1956), Dobrý voják Švejk (1956), Pane, vy jste vdova (1970), Jak utopit doktora Mráčka (1974) a prvních třech dílech Básníků (1982-1987). Totéž je možné říci i o jeho televizním působení, například v seriálech Hříšní lidé města pražského (1968), Chalupáři (1975), Arabela (1980 a 1993). Do paměti rozhlasových posluchačů se zapsal jako kongeniální vypravěč Poláčkova románu Bylo nás pět, namluvil také řadu animovaných pohádek a večerníčků a v neposlední řadě proslul vynikajícím dabingovým herectvím (Louis de Funès). Proto byla jeho jménem pojmenována cena udělovaná nejlepším dabérům v rodné Přelouči.  

Petr Haničinec (1930–2007)
Významný herec a dabér se narodil 15. září 1930 v Pardubicích. Na přání otce, poštovního úředníka, začal za okupace studovat tehdejší Ústav učitelský s českým jazykem vyučovacím v Chrudimi. Absolvoval zde pouze jediný ročník ve školním roce 1944/1945, pak přestoupil na trutnovské gymnázium. Nakonec utekl z domova, hrál na klavír po barech a také se přihlásil na Státní konzervatoř v Praze, kam byl přijat. V průběhu jeho studia se z této školy stala DAMU a tu dokončil roku 1953. Poté byl rok v angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích, odkud odešel do Prahy. Tam hrál na několika významných scénách (D34, Divadlo S. K. Neumanna a především Divadlo Na Vinohradech). Ve filmu začínal v polovině 50. let drobnějšími postavami, významnější úlohy získal až v 70. letech. Stal se známou osobností televizní obrazovky – účinkoval v nepřeberném množství televizních inscenací, např. Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1977) či Kotva u přívozu (1980), ale především se zapsal do povědomí diváků rolemi v seriálech F. L. Věk (1971), Dobrá voda (1982), Synové a dcery Jakuba skláře (1985) a Cirkus Humberto (1988). Namluvil i několik večerníčkových seriálů (Jája a Pája, Kubula a Kuba Kubikula, Tuláček, Kluci ze zámku) a za celoživotní mistrovství v oblasti dabingu (nezapomenutelný je Peter Falk v kriminálním  Columbovi nebo Derek Jacobi v seriálu Já, Claudius) získal roku 1996 Cenu Františka Filipovského. Petr Haničinec byl čtyřikrát ženat: dvě z jeho manželek měly souvislost s Heřmanovým Městcem: první z nich, Štěpánka Haničincová, zde prožila dětství a poslední, čtvrtá, Radmila Pleskotová, je dokonce místní rodačkou. Ostatně, seznámili se zde právě při natáčení seriálu Dobrá voda roku 1982. Navíc je nutno uvést, že Petr Haničinec ke konci života udržoval přátelské kontakty s chrudimskými dětskými pěveckými soubory Klíček a Klíčenky.

Ota Hofman (1928–1989)
Prozaik, scénárista, klasik českého i světového filmu pro děti, se narodil 10. dubna 1928 v Praze. Tam také studoval reálku (konkrétně v Praze XII), z níž přešel ve školním roce 1940/1941 do sekundy Reálného gymnázia v Chrudimi. Studoval tu tři čtvrtě roku, známky tudíž obdržel pouze za 2. pololetí. Zajímavé je, že v třídním výkazu je zapsán jako Otto Hofman. Bydlel tehdy u úředníka Josefa Čermáka v čp. 270/II. Na krátký pobyt v Chrudimi vzpomínal rád, i nadále udržoval kontakty se spolužáky. Nakonec maturoval na obchodní akademii, studoval rok práva a poté absolvoval pražskou FAMU, obor dramaturgie a scénáristika (1952). Jen pro připomenutí: Ota Hofman je autorem scénářů desítek známých seriálů a filmů, např. Pan Tau (1970-1988), Návštěvníci (1983), Lucie, postrach ulice (1984), Chobotnice z II. patra (1986), ale třeba i Už zase skáču přes kaluže (1970), Malá mořská víla (1976), Setkání v červenci (1978), Panna a netvor (1979), Třetí princ (1982). Na Seči se natáčely jeho filmy Robinsonka (1956 i 1974) a Prázdniny v oblacích (1959). Spolupracoval i s rodilým Chrudimákem, režisérem Milanem Vošmikem, který byl jeho spolužákem z FAMU a věrným kamarádem. Týkalo se to například Vošmikových filmů Honzíkova cesta (1956), Zpívající pudřenka (1959), Anička jde do školy (1962) či čtyřdílné série, jejíž hrdinou je kriminalista Martin (1965-1966).

Jiří Jahnický (nar. 1934)
Předseda Klubu českých turistů v Chrudimi a čilý komparsista se narodil 1. ledna 1934 ve Wilkowicích na území Polska. Tatínek pocházel z Ostravy, ale před válkou se odstěhoval do sousedního státu, kde se oženil. Po osvobození se celá rodina vrátila do Československa. Jiří Jahnický byl dlouhá léta vojákem z povolání a po nástupu do důchodu se rozhodl pokračovat v aktivním životě. Roku 1999 inicioval osamostatnění KČT Chrudim, který se odtrhl od tehdejší TJ Transporta. Zároveň pracoval u filmu, nejprve jako pořadatel, pak začal statovat, poprvé na počátku 90. let. V komparsu působil přes 14 let, byl zanesen v celostátních databázích. Při natáčení v Praze bydlel u kamaráda, nejprve účinkoval v televizních reklamách, pak v obecenstvu při televizních soutěžích, např. Znáte se? na TV Nova. Později se začal objevovat ve filmech a seriálech, včetně cizích produkcí. Z bohaté filmografie jmenujme alespoň filmy Otčina (USA, 1994) a Příběh rytíře (USA, 2001) s dnes proslulým Heathem Ledgerem v hlavní roli, čtyřdílnou minisérii Bídníci (Francie / Španělsko / Itálie / Německo, 2000) s Gérardem Depardieu, dále seriály Červený bedrník (Velká Británie, 1999) a Stříbrná paruka (ČR, 2001).

Juraj Jakubisko (nar. 1938)
Slavný slovenský režisér, scénárista, kameraman a výtvarník se narodil na východním Slovensku, v Kojšově 30. dubna 1938. Chtěl být grafikem, zajímal se o figurální malbu. Nakonec vystudoval uměleckou fotografii na umělecko-průmyslové škole v Bratislavě (1957). Protože ho stále více přitahoval film, rozhodl se studovat kameru na FAMU. V roce 1959 byl pak konečně přijat na režii. V době studií se seznámil s chrudimskou rodačkou Janou Stehnovou, jezdíval za ní do Chrudimi, kde s největší pravděpodobností natočil i jeden ze svých školních filmů. Nakonec ji obsadil do svých prvních celovečerních snímků Kristove roky (1967), Zbehovia a pútnici (1968), Vtáčkovia, siroty a blázni (1969). V Kristových rokoch a ve středometrážním filmu Déšť (1965) se objevil i Janin bratr Jiří (1935-2000), pozdější divadelní režisér. A aby toho nebylo dost: syn Jany Stehnové-Čechové Matěj, dnes výtvarník, se jako malý například mihl v Jakubiskově oceňované Tisícročné včele (1983). Z dalších Jakubiskových děl bychom měli uvést alespoň pohádku Perinbaba (1985) se slavnou Giulliettou Masinovou v hlavní roli, tragikomický příběh dvou přátel Sedím na konári a je mi dobre (1989), podobenství Nejasná zpráva o konci světa (1996), černou erotickou komedii Post Coitum (2004) s hvězdným Franco Nerem a historický velkofilm Bathory (2008). Nesmíme zapomenout na fakt, že Juraj Jakubisko je také autorem řady dokumentů. Spolu s manželkou, herečkou a filmovou producentkou Deanou Horváthovou žijí od roku 1993 v Praze, kde založili produkční společnost Jakubisko Film, s. r. o.

Marcello Mastroianni (1924–1996)
Slavný italský herec, celým jménem Marcello Vincenzo Domenico Mastroianni, se narodil 28. září 1924 ve Fondana Liri. Po škole pracoval v rodinném obchůdku a od roku 1944 byl pokladníkem Eagle Lion Films v Římě. Postupně začal hrát divadlo, až si ho povšiml režisér Luchino Visconti a posléze s ním natočil své první filmy. Hvězdnou kariéru zahájil rolí ve Felliniho Sladkém životě (1960). Následovala řada dalších, dnes již klasických filmů natočených pod taktovkou předních režisérů: Rozvod po italsku (1960), Krásný Antonio (1960), Včera, dnes a zítra (1963), 8 ½ (1963), Manželství po italsku (1964), Slunečnice (1969), Velká žranice (1973), Zvláštní den (1977), Přízrak lásky (1981), Ginger a Fred (1985)… Do Chrudimi se Marcello Mastroianni dostal v roce 1984, když v rámci družby Pardubic s městem Rosignano Marittimo, jehož byl čestným občanem, navštívil ve dnech 3. až 8. června Pardubice. Kvůli klidu a odpovídajícímu komfortu byl slavný herec po všechny tyto dny ubytován v chrudimském hotelu Družba (dnes Bohemia), u něhož byl také některými bystrými Chrudimáky z řad nezasvěcené veřejnosti identifikován. Po celou dobu byl též sledován příslušnými bezpečnostními složkami.

Aglaia Morávková (nar. 1936)
Herečka Aglaia Morávková se narodila 10. června 1936 v Chrudimi jako nejstarší ze čtyř dětí zlatníka Ferdinanda Morávka, který byl zároveň známým tanečním mistrem. I přes „nevhodný“ původ se jí podařilo vystudovat pražskou DAMU (1959). Jako absolventka nastoupila do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, poté přešla do Východočeského divadla v Pardubicích a nakonec zakotvila v Městských divadlech pražských. Jejím manželem se stal scénograf Jindřich Dušek, který spolupracoval s režisérem Alfrédem  Radokem. V roce 1968 za ním odjeli do Švédska, a protože mezitím proběhla srpnová okupace, zůstali tam už napořád. Tím ovšem herecká kariéra A. Morávkové skončila. První filmovou rolí byla hned ta nejznámější – princezna Blanka v Machově pohádce O medvědu Ondřejovi (1959). Další filmová práce se pak omezila na drobné role v krátkém filmu Zdeňka Hrubce Ve světě kolejí (1960) a v celovečerním snímku Ivo Nováka Na laně (1963).

Consuela Morávková (nar. 1944)
Mladší sestra A. Morávkové se narodila 21. května 1944 v Chrudimi. Kvůli svému „buržoaznímu“ původu (otec byl vězněn) se musela vyučit soustružnicí a poté pracovala v Transportě. V té době už také hrála amatérsky divadlo. Dvakrát dělala zkoušky na DAMU, ale z politických důvodů nebyla přijata. Vyžádalo si ji nuselské Divadlo Na Fidlovačce (1962-1963), při hraní studovala lidovou konzervatoř, učila se tančit a zpívat. Poté se stala elévkou činohry a zpěvačkou kabaretního souboru Paravan (1963-1964), herečkou Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a nakonec se dostala do angažmá Divadla E. F. Buriana v Praze (od roku 1966). Často recitovala a zpívala v poetických pořadech s hudbou, účinkovala v rozhlase a televizi, například v pohádkách Jak se Mette chtěla stát královnou (1968), O chytré horákyni (1968) a seriálu Třicet případů majora Zemana (1974). Hrála celkem ve čtrnácti filmech, např. Postava k podpírání (1963), Kdyby tisíc klarinetů (1964), Klec pro dva (1967), Utrpení mladého Boháčka (1969), Svědectví mrtvých očí (1971), Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974), Příběh lásky a cti (1977), věnovala se i dabingu. V roce 1979 emigrovala do Velké Británie, nakonec se usadila v USA v New Yorku, kde se stala instruktorkou jógy. Manželem Consuely Morávkové byl herec a recitátor Alfréd Strejček, který dodnes na Chrudim a Morávkovy vzpomíná v dobrém.

Petr Nárožný (nar. 1938)
Oblíbený herec a moderátor se narodil 14. dubna 1938 v Praze, kde žilo příbuzenstvo z maminčiny strany. Jeho tatínek byl ruský emigrant, pocházel z Radomi, ležící dnes na území Polska. Jeho osud by vydal na celou knihu. Dědeček jako důstojník carské armády dal syna ve věku 10 let do kadetské školy (1917). Vlivem válečných událostí byla škola evakuována z frontového pásma z města Sumy do Kyjeva a pak ustoupila s bělogvardějskou armádou generála Wrangela na jih do Oděsy. Tím se malý Petr nadobro odloučil od zbytku rodiny. Část školy se přesunula po moři do Bulharska a odtud do Jugoslávie. Zde Petr Nárožný st. maturoval na ruské kadetské škole v Sarajevu. Poté jako vynikající student získal stipendium na Vysoké škole báňské v Příbrami. Do Československa přijel v roce 1925, původně bydlel v Příbrami, pak v nedalekých Březových Horách. Aby vystačil s finančními prostředky, přivydělával si v dolech a továrnách (doly na Mostecku, v Oseku u Duchcova, Škodovy závody v Plzni). Studium dokončil roku 1934 a stal se báňským inženýrem. 18. dubna 1938 mu bylo propůjčeno čs. státní občanství, státoobčanskou přísahu složil už na Okresním úřadu v Chrudimi. Ing. Petr Nárožný bydlel tehdy v ulici Svatopluka Čecha čp. 444. Začal pracovat u firmy Wiesner a celá rodina, tj. již i manželka Marie a malý Petr se nastěhovali do Husovy ulice čp. 275, do domu patřícímu rodině Wiesnerových. Žil zde také letecký nadšenec a později i účastník odboje Jaroslav Wiesner, popravený nacisty roku 1943. S jeho dcerkou Helenou si také budoucí herec hrával. Na konci války se veškeré stopy po otci Petra Nárožného ztrácejí, jeho osud je dodnes neznámý. Poté se zbytek rodiny natrvalo přestěhoval do Prahy. Petr Nárožný ml. vystudoval fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze (1968) a pracoval v projekční kanceláři zemědělského podniku. Jako zkušený konferenciér country skupiny Rangers nastoupil v roce 1974 do divadla Semafor, kde vytvořil úspěšnou komickou trojici s Miloslavem Šimkem a Luďkem Sobotou. Zásadním obratem bylo jeho přijetí do Činoherního klubu roku 1980, kde dokázal, že bravurně zvládá jak komické, tak i tragické polohy. Hrál v mnoha populárních filmech, převážně komediích včetně pohádkových, například Jáchyme, hoď ho do stroje (1974), Já to tedy beru, šéfe (1977), Jen ho nechte, ať se bojí (1977), Ten svetr si nesvlíkej (1980), S čerty nejsou žerty (1984), Svatba upírů (1993), Jedna kočka za druhou (1993), Peklo s princeznou (2009). Účinkoval v nepřeberném množství televizních pořadů, pohádek, inscenací a seriálů. Z posledně jmenovaných můžeme uvést alespoň Létajícího Čestmíra (1983), Sanitku (1984), Arabela se vrací  (1993), Bylo nás pět (1994), Hospodu (1996-1997) či Pojišťovnu štěstí (2004-2006). Osobitým způsobem také namluvil večerníčky Mach a Šebestová, Sněžný muž Hugo, Žofka a její dobrodružství či Pučálkovic Amina.   

Ladislav Pecháček (nar. 1940)
Známý spisovatel a scénárista se narodil 6. prosince 1940 v Litomyšli. Po absolvování Karlovy univerzity v Hradci Králové pracoval jako praktický lékař na Chrudimsku. Poté se stal vedoucím referátu zdravotnictví Okresního úřadu Chrudim a pracoval v místní pobočce Všeobecné zdravotní pojišťovny. Jeho první román Amatéři (1980), čerpající z vlastních zážitků z 50. let, se stal základem scénáře filmu Jak svět přichází o básníky (1982), který režíroval Dušan Klein. Zde byl ovšem děj posunut do současnosti. Snímek se stal bestsellerem a vedl k natočení dalších dílů série pod taktovkou téhož režiséra: Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987), Konec básníků v Čechách (1993) a Jak básníci neztrácejí naději (2003). Všechny snímky jsou charakteristické jak vtipným glosováním událostí a postav, kritikou různých dobových nešvarů, tak i animovanými vložkami, vytvořenými našimi předními výtvarníky. Režisér Klein realizoval i další Pecháčkovy scénáře: hořkou komedii z prostředí protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí (1987) a na svou dobu překvapivě kritický film Vážení přátelé, ano (1989). Jako zajímavost můžeme uvést, že jak režisér, tak i scénárista se objevili v roličce železničářů v jedné ze závěrečných scén filmu Jak básníkům chutná život (1987).   

Vilém Rittershain (1889–1963)
Filmový architekt a příležitostný herec, který se narodil v Chrudimi 6. dubna 1889. V matrice je jeho křestní jméno zapsáno jako Vilím. Otec Vilém Ritter z Rittershainů byl okresním inženýrem v Chrudimi, dědeček z matčiny strany, Tobiáš Radl, zastával post c. k. prezidenta chrudimského krajského soudu. V. Rittershain v letech 1907-1914 vystudoval stavitelství na pražské technice, poté ho zlákal svět filmu. V několika němých snímcích společnosti ASUM si v době studií dokonce i zahrál, s největší pravděpodobností jako první z rodilých Chrudimáků. Bylo to ve snímcích Dáma s barzojem (1912) a Falešný hráč (1912), po nichž následovaly další. Mnohem významnější je jeho práce filmového architekta – podílel se na více než sedmdesáti filmech, například Lucerna (1925), Vdavky Nanynky Kulichovy (1925), Dobrý voják Švejk (1926), Pohádka máje (1926), To neznáte Hadimršku (1931), Anton Špelec, ostrostřelec (1932), Vražda v Ostrovní ulici (1933), U svatého Antoníčka (1933). Svou výpravou dokázal úspěšně vyjádřit moderní životní styl ve filmech avantgardistů: v Kreutzerově sonátě režiséra Gustava Machatého (1926) a snímcích Pudr a benzin (1932), Peníze nebo život (1932), Před maturitou (1932). Na počátku 30. let spolupracoval s někdejším zakladatelem ASUMu arch. Maxem Urbanem na projektu filmových ateliérů na Barrandově. Sám Rittershain měl za sebou zkušenosti z výstavby ateliérů Na Kavalírce. Oba muži v barrandovském komplexu spojili potřeby moderní architektury s požadavky filmařů. Vznikly tak dvě ateliérové haly o délce 32 a 20 metrů uspořádané tak, aby v nich bylo možno vyrábět dva filmy současně. V případě potřeby se však daly oba prostory spojit v jedno rozlehlé studio. Po roce 1936 pracoval V. Rittershain výhradně jako stavební a bytový architekt, v poválečném období jako umělecký poradce u filmu.

Jan Skarpíšek (1937—2007)
Synovec chrudimského filmového amatéra dr. Jiřího Skarpíška se narodil 6. srpna 1937 v Hradci Králové, a to díky konexím maminky, známé chrudimské dětské lékařky MUDr. Anny Francové-Skarpíškové. Jinak bydleli v Chrudimi ve Dvořákově ulici, kde byla i matčina ordinace. Chodil, stejně jako například Ivanka Devátá, do čtyřtřídní cvičné školy učitelského ústavu, poté nastoupil do střední školy chlapecké. Tam ale dokončil pouze první ročník, v lednu školního roku 1949/1950 se rodina odstěhovala do Prahy. Nakonec se stal scénografem a filmovým architektem – podílel se na stovkách televizních pořadů a inscenací. Můžeme uvést alespoň několik příkladů: zábavné pořady Televarieté, Možná přijde i kouzelník, Abeceda, Co neodnesl čas, Silvestry, pohádky Láďo, ty jsi princezna (1979), Vděčná zvířátka (1986), Blankytná pohádka (1986), televizní inscenace Vyloženě rodinná historie (1969), Ráno budeme moudřejší (1977), Jablko a jeho strom (1977), Jubileum (1985), In flagranti (1993), videoklip Ondřeje Havelky Mě to tady nebaví či publicistické pořady Třistatřicettři, Otázky Václava Moravce a Krásný ztráty.

Jiří Skarpíšek (1910–2004)
Významný chrudimský filmový amatér se narodil v Chrudimi 17. února 1910 jako syn Jana Skarpíška, inženýra a správce Wiesnerovy továrny. Vystudoval chrudimské gymnázium, právnickou fakultu v Praze a poté nastoupil ke Krajskému soudu v Liberci jako praktikant. Po Mnichovu se vrátil do rodné Chrudimi a pracoval zde u stejné instituce. Tato práce byla přerušena pouze totálním nasazením u firmy Wiesner a následující vojenskou službou. Po roce 1948 byl několikrát překládán do Pardubic a zpět do Chrudimi. Roku 1951 musel odejít do výroby a manuálně  pracoval u firmy Konstruktiva. Protože od malička fotografoval a posléze i amatérsky filmoval, byl v roce 1955 přijat jako filmař a fotograf do chrudimské Tramontáže. V té době procestoval s montéry prakticky celou republiku, zásobil svými snímky denní tisk a záběry i televizi. Teprve roku 1968 se vrátil zpět k soudu. Byl členem Dlouhé trojky a Chrudimské kamery, kroužků zdejších filmových amatérů. V jeho tvorbě se najde hned několik pozoruhodných filmů, vybočujících z podoby tradičních dokumentů a přitom natočených na profesionální úrovni. Jedná se například o hraný dokument Chrudim č. 20 či loutkový film Špuntík spoří Evičce (oba 1948). 

Jaromír Spal (1916–1981)
Tento herec se narodil 18. července 1916 v Novém Strašecí, okres Rakovník. Původně studoval na reálném gymnáziu ve Slaném, kde se mu ale příliš nevedlo. Ve školním roce 1934-1935 nastoupil na chrudimské gymnázium, kde se jeho studijní výsledky výrazně zlepšily a školu úspěšně absolvoval roku 1937. To už hrál amatérsky divadlo.  V té době byl jeho otec kontrolorem Okresního úřadu Chrudim, bydleli v Heydukově ulici čp. 368. Poté Jaromír Spal studoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale nakonec přešel na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Kromě angažmá v divadle (např. D46, Národní divadlo, Městská divadla pražská) a intenzivní práce v rozhlase se poměrně často objevoval ve filmu, a to už od roku 1943: Bláhový sen (1943), Němá barikáda (1949), Neporažení (1956), Kdo chce zabít Jessii (1966). Do paměti diváků se asi nejvýrazněji zapsal jako ředitel ZOO, otec Honzy, kterého hrál Jan Hrušínský, ve Vorlíčkově komedii Dívka na koštěti (1971).

Jana Stehnová-Čechová (1943–2006)
Výtvarnice a herečka se narodila 1. prosince 1943 v chrudimském divadle, kde byl její tatínek správcem. Absolvovala zdejší gymnázium (1958-1962), ve studiu pak pokračovala na DAMU. Nejprve si vybrala scénografii u profesora F. Tröstera (v letech 1962-1965), pak ale přestoupila na loutkářský obor, který absolvovala u Richarda Landera (v letech 1965-1967), někdejšího profesora chrudimského gymnázia. Seznámila se se začínajícím filmařem Jurajem Jakubiskem a hrála v jeho prvních filmech Kristove roky (1967), Zbehovia a pútnici (1968), Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) a také ve známém psychologickém hororu Juraje Herze Spalovač mrtvol (1968). Od roku 1970 spolupracovala s českými a slovenskými divadly jako kostýmní výtvarnice, ojediněle se věnovala i kostýmní výpravě pro film, například Evo, vdej se! (1983) a Štvrtý rozmer (1983). Navrhovala tapisérie, věnovala se ilustraci a malbě. V listopadu 2004 měla úspěšnou výstavu svých výtvarných prací v chrudimském Divadle Karla Pippicha, na níž byla připomenuta také její filmové kariéra. Manželem Jany Stehnové byl scénograf Milan Čech (1937-2007). Ve filmu se několikrát objevil bratr Jiří (1935-2000), jinak především divadelní režisér. 

Alois Švehlík (nar. 1939)
Herec a dabér se narodil se 30. července 1939 v Pardubicích. Jeho rodiče předtím žili nějakou dobu v Chrudimi. Narodil se zde i jeho starší bratr Jaroslav (1930-1973), také herec. On sám pak v letech 1954-1958 studoval chrudimskou strojní průmyslovku, obor chemické, sklářské, keramické a potravinářské stroje a zařízení. Po vojně nastoupil do továrny a pak se věnoval divadlu, nejprve na oblastních scénách a posléze v Praze (Městská divadla pražská, Národní divadlo). Ve filmu i v televizi ztvárnil velké množství rolí například ve filmech Sokolovo (1974), Dým bramborové natě (1976), Noc klavíristy (1976), Smrt krásných srnců (1986), Černí baroni (1992), Princezna ze mlejna (1994 a 2000), seriály Inženýrská odyssea (1979), Dobrá voda (1982), Letiště (2006). Za vynikající dabérské výkony (mj. Jack Nicholson, Martin Shaw, Anthony Hopkins, Robert de Niro) byl dvakrát odměněn Cenou Františka Filipovského (1999, 2007).

Marie Tomsová (nar. 1952)
Oblíbená televizní hlasatelka a moderátorka se narodila v Praze, ale vyrůstala a bydlela s rodiči v Chrudimi. Její tatínek, MUDr. Batěk, zde působil jako posudkový lékař. V našem městě v letech 1967-1970 absolvovala gymnázium. Poté vystudovala pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova, český jazyk a posléze nastoupila do podniku Sportpropag. Již při studiu si přivydělávala jako modelka, ale nakonec začala působit v televizi jako hlasatelka a moderátorka různých zábavných pořadů (např. Felixír, 1988) a později i v rozhlase. V živé paměti ji určitě máme z pořadů Dámský klub v rádiu Frekvence 1 a Prima jízda na TV Prima. Mnohé recepty z Dámského klubu, včetně svých vlastních, také pravidelně zveřejňuje na stránkách populárních kalendářů. Malou filmovou roli si zahrála ve filmu Zdeňka Trošky Slunce, seno a pár facek – 1989. V současné době je ředitelkou obecně prospěšné společnosti zaměřené na prevenci dětských úrazů. V televizi také spolu s Pavlem Novým uváděla seriál zaměřený na tuto problematiku. Ráda namlouvá komentáře k dokumentům a reklamy. Chrudim často navštěvuje, moderovala zde hned několik akcí (např. Kulturní program v divadle Karla Pippicha u příležitosti 130. výročí založení Gymnázia Josefa Ressela v červnu 1993, Evropské dny kulturního dědictví v září 2005).

Taneční studio Věry Veselé
Z lektorek sboru kurzů moderních pohybových forem vzniklo pod vedení královédvorské rodačky Věry Veselé 1. listopadu 1977 taneční uskupení, které do září 1986 neslo název Chrudimské taneční studio. Poprvé se na televizních obrazovkách objevilo v roce 1979 v rámci prestižního tanečního festivalu v Ústí nad Labem. V červenci 1983 byla zahájena spolupráce s režisérem Jaromírem Vaštou, kterému bylo po delší době dovoleno natáčet zábavné pořady. Studio pro televizi připravilo choreografie v pořadu Dva z jednoho města (Pardubice a Karlovy Vary). Soubor dále účinkoval v televizních pořadech Silvestr 83, opakovaně v pořadu Sejdeme se na výsluní, v pořadech režisérů Zdeňka Havlíčka, Zdeňka Podskalského a Ivo Paukerta. V roce 1984 byla část souboru angažována na filmové dotáčky do představení Odysseus v Laterně magice. Ve dnech 3. a 4. listopadu 1983 se v chrudimském divadle konala světová premiéra taneční koláže na dílo Vítězslava Nezvala Abeceda v úpravě Jindřicha Brabce a Věry Veselé, kterou na televizní obrazovky převedlo ostravské studio Československé televize. Úspěchy studia se staly podnětem pro útoky ze strany závodního výboru ROH a zejména nechvalně proslulého ideologického oddělení chrudimského okresního výboru Komunistické strany Československa. Situace se neustále zhoršovala a nebylo účinné obrany. Studia se ještě v roce 1985 ujal jako zřizovatel MV SSM a Luboš Jelínek z OKS, nicméně nebylo jiné cesty než opustit Chrudim. Studio a většina jeho členů se přesunula do Prahy, soubor se v roce 1987 profesionalizoval pod uměleckou agenturou Pragokoncert a následně spolupracoval se špičkami české popové scény (Karel Gott, Josef Laufer, Helena Vondráčková, Michal David, Karel Zich, Marcela Březinová, Petra Janů, Petra Černocká, Jitka Zelenková a další). Reprezentoval české umění na řadě turné a show v zahraničí (NDR, Polsko, Maďarsko, NSR, Itálie). Mezi nejznámější bývalé členy studia patří Martin Dejdar, Petr Kotvald a Janis Sidovský.
           
Jiří Vondráček (nar. 1951)
Všestranná osobnost, hudební skladatel, producent, zpěvák, herec, režisér i scénárista, bratr zpěvačky Heleny Vondráčkové, se narodil v Chrudimi 7. ledna 1951. Po dokončení základní školy absolvoval v letech 1966-1969 tehdejší chrudimskou Střední všeobecně vzdělávací školu (gymnázium), a to třídu větve přírodovědné. Ve druhém ročníku zde dokonce navštěvoval výtvarný kroužek. Poté vystudoval herectví na DAMU (1969-1973) a absolvoval obor skladba-dirigování na Lidové konzervatoři v Praze (1971-1975). Jeho první filmovou rolí byl František v komedii Václava Lohniského Panenství a kriminál (1969). Z dalších filmů, v nichž hrál, je možno uvést snímky Velikonoční dovolená (1971), Půlnoční kolona (1972), Dolina (1973), Na startu je delfín (1974), Zlaté rybky (1977) a Cena medu (1986). Účinkoval i ve filmech FAMU. Diváci si ho ale určitě nejvíce pamatují ze seriálu Pan Tau se vrací (1975) a z titulní role televizní pohádky O Honzovi a Barušce (1977). K ní navíc složil i hudbu, stejně tak jako například k filmům Zbohom, sladké driemoty (1983), Šmankote, babičko, čaruj (1998), a k legendárním Malým televizním kabaretům. Ve filmu Náhodou je príma (1988) pro změnu zase zpíval. Jako režisér natočil televizní pohádku Bylinková princezna (1991). Napsal scénáře a režíroval 200 televizních pořadů Marmeláda a Kečup pro televizní společnost DVTV, režíroval a produkoval více než 25 videoklipů. Od roku 2004 natáčí hudební pořad Hydepark CZ (scénář, produkce, režie) pro TV Óčko, kde s ním spolupracuje i chrudimský filmař Roman Mazánek, který si ho jako skvělého profesionála velmi považuje. Je úspěšným hudebním skladatelem – psal např. pro Helenu Vondráčkovou, Jitku Zelenkovou, Karla Zicha, Václava Neckáře a Lucii Bílou. S posledně jmenovanou zkoušel ve velkém sálu Muzea v polovině 80. let asi 14 dní, což pak vyústilo do jejich rok a půl dlouhé vzájemné spolupráce. Přespávali tehdy u Vondráčkových ve Slatiňanech (známý dům u Chrudimky čp. 180). Jiří Vondráček hrál a zpíval ve skupinách Marsyas (1978-1980) a Turbo (1980-1982), sám založil skupiny Galapetr a Lego. Vydal i sólovou desku Labyrint (2002). Navíc je od roku 1998 předsedou Svazu autorů a interpretů SAI. Rozhodně je na tomto místě nutno připomenout dceru Jiřího Vondráčka a jeho ženy, textařky Hany Sorrosové, Lucii Vondráčkovou (narozena 8. března 1980 v Praze). Z dětské hvězdy vyrostla všestranná herečka a úspěšná zpěvačka, kterou snad ani není třeba blíže představovat. Otec její alba produkuje a společně získali řadu zlatých a platinových desek.

Helena Vondráčková (nar. 1947)
Zpěvačka a příležitostná herečka se narodila 24. června 1947 v Praze, kde byla její maminka právě na návštěvě u známých. Tatínek Heleny Vondráčkové, zdatný hudebník, pracoval jako úředník v chrudimské Transportě. Už jako žákyně Základní devítileté školy ve Slatiňanech chodila do tamního dramatického souboru Vrchlický. Poté absolvovala v letech 1962-1965 chrudimskou Střední všeobecně vzdělávací školu (gymnázium) a v Chrudimi chodila i do tanečních. Už jako zdejší studentka zvítězila roku 1964 v soutěži Hledáme nové talenty v pražské Lucerně. Ostatně na finále soutěže byla přítomna celá Helenina třída i třídní učitelka Hana Tomišková. Dorazila dokonce také Jana Stehnová, která byla jen o něco starší studentkou téhož gymnázia a přivedla s sebou kamaráda, pozdějšího slavného režiséra Juraje Jakubiska. Vítězství v soutěži zahájilo Heleninu kariéru profesionální zpěvačky. Po maturitě se stala členkou Divadla Rokoko (1965-1967), spolu s kolegy V. Neckářem a M. Kubišovou vytvořila populární trio Golden Kids. V roce 1971 nastoupila sólovou dráhu. Vystupovala v mnoha televizních zábavných pořadech (například Sejdeme se Na Výsluní), v nichž nezřídka uplatnila i své taneční schopnosti. Její popularitu využili mnozí filmoví tvůrci: do řady filmů nazpívala písničky, například Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Jak se budí princezny (1977), S tebou mě baví svět (1982), v dalších přímo hrála, například ve snímcích Šíleně smutná princezna (1968), Jen ho nechte, ať se bojí (1977), Trhala fialky dynamitem (1992) nebo Kameňák 2 (2004).

Milan Vošmik (1930–1969)
Filmový režisér a scénárista, jeden ze zakladatelů naší kinematografie pro děti a mládež, se   narodil v Chrudimi 8. září 1930. Jeho otec Josef byl četnickým štábním strážmistrem, který se věnoval výcviku policejních psů, matka Hedvika, rozená Šalounová, byla zpočátku v domácnosti. Žili původně v Tovární ulici, posléze ve Střelecké ulici čp. 112, vzpomínky na jeho dětství zachytil ve svých zápiscích právní rada Jaroslav Pešek. Po absolvování I. obecné chlapecké školy (ul. Sladkovského) nastoupil Milan Vošmik ve školním roce 1941/1942 na chrudimské gymnázium, kde setrval až do 5. ročníku. Tehdy, v roce 1946, se rodina přestěhovala do Broumova. Otec, vyučený knihař, zde nastoupil jako dělník do papírny, matka posléze pracovala jako zdravotní sestra. Milan zde dostudoval na zdejším reálném gymnáziu, poté v roce 1949 nastoupil na pražskou FAMU. V letech 1953-1956 byl aspirantem na FAMU u režiséra Václava Kršky, posléze režisérem dětských vysílání Československé televize (1954–1956). V té době už externě spolupracoval s Filmovým studiem Barrandov, kde byl od roku 1957 zaměstnán. Již za studií realizoval několik filmů: ve druhém ročníku krátkometrážní Dětskou ozdravovnu, ve třetím film pro děti Červené tulipánky (1952), oceněný zlatou medailí na IV. mezinárodním festivalu mládeže v Bukurešti. Poslední Vošmikovou prací na FAMU byl barevný středometrážní snímek podle vlastního námětu Matúš (1953) o životě beskydského chlapce, vůbec první barevný film realizovaný na škole. Také během působení v televizi natočil několik inscenací, ale největší ohlas mu přinesla následná filmová tvorba. První celovečerní Vošmikův film na námět knihy Bohumila Říhy Honzíkova cesta (1956) získal na Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež v Benátkách roku 1957 hlavní cenu. Roku 1958 natočil na motivy povídek Ludvíka Aškenazyho povídkový film Hry a sny, jehož první část, Malá vánoční, obdržela na Mezinárodním filmovém festivalu v Mar del Plata 1959 zvláštní cenu poroty. V roce 1959 natočil jednu z povídek ze života v pohraničí s názvem Bloudění jako součást filmu Vstup zakázán (druhou povídku natočil František Vláčil). Ve stejném roce pak realizoval špionážní dětský snímek Zpívající pudřenka na motivy povídky Svatopluka Hrnčíře Případ skončil v pátek. Jako zajímavost můžeme uvést, že jednu ze svých dětských rolí v něm ztvárnil pozdější režisér Karel Smyczek, často Vošmikem obsazovaný. Z dalších filmů Milana Vošmika se zmíníme ještě o moderní Pohádce o staré tramvaji (1961) natočené podle scénáře Oty Hofmana, se kterým, jako spolužákem z FAMU, spolupracoval velmi často. Ostatně, na chrudimském gymnáziu se jen o rok minuli. Film Anička jde do školy (1962) byl na XV. mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež v Benátkách 1963 oceněn Stříbrným lvem sv. Marka. Dodnes oblíbená komedie Táto, sežeň štěně (1964) pak o rok později dostala opět v Benátkách dokonce první cenu – stříbrnou medaili. Dětský kriminální film Volejte Martina (1965) byl natolik úspěšný, že se rozrostl v celou sérii (U telefonu Martin, Martin a devět bláznů, Martin a červené sklíčko – vše 1966). Posledním filmem Milana Vošmika pak byl historický film pro děti Na Žižkově válečném voze (1967). Jeho předčasná smrt v 39 letech (23. prosince 1969) znamenala pro československý i světový film citelnou ztrátu.  

Jiří Žák (nar. 1946)
Herec, překladatel a spisovatel narozený v Praze 9. září 1946. Chrudim považuje za svůj skutečný domov. Prožil zde dětství, navštěvoval základní školu v Husově ulici, kde začínal ve školním divadelním souboru (např. hra O včelce Lindě – 1960). Jeho maminka pocházela z Vortové,  otec, sloužící u velitelství letecké divize (dnešní budova GJR), žil v našem městě až do roku 1993 a syn ho často navštěvoval. J. Žák strávil řadu let v oblastních divadlech (Městské divadlo v Mostě, Západočeské divadlo v Chebu) a v současné době je členem Divadla Na Vinohradech v Praze. V posledních dvaceti letech se však také prosadil jako publicista, překladatel a spisovatel. Přeložil více než čtyřicet literárních děl, v nichž jsou významně zastoupeny knihy herců a herecké životopisy, např. Gérard Depardieu: Ukradené dopisy (1993), Annie Girardotová: Žít láskou (1993), Jean-Marc Loubiér: Louis de Funès, četník a milovník růží (1995), Jean Marais: Pohádky (1996) a Jean Marais: Příběhy mého života (1997). Mezi překlady najdeme i mnohá zfilmovaná díla: například Fredérique Hébrardová: Zámek Oliviérů (1997), Alexandre Dumas: Paní z Monsoreau (2001) a více než 10 divadelních her. Navíc Jiří Žák překládá i významné francouzské filmy a seriály pro dabing (Zámek Oliviérů, Dívka v modrém, dokumentárních filmy). Je též autorem scénářů k dokumentům a jejich cyklům v České televizi (Francouzské rozhovory, Evropané, Pohlednice z Montmartru, Uprostřed běhu, Vinohradský příběh, Neobyčejné životy: Jana Hlaváčová). Sám napsal řadu knih: filmu se týkají například Francouzské rozhovory (1999), Jean Marais: Mé dveře jsou dokořán (2001, 2009), Louis de Funes: Lidé jsou komedianti, my jsme herci (2007, 2009), Jean-Paul Belmondo (2008, 2009). Nesmíme však zapomenout, že Jiří Žák se objevil, i když spíše v menších rolích, v šesti filmech a televizních hrách: Zpívali jsme Arizonu (1964), Haškovy povídky (1964), 120, Rue Lauriston (Francie, 2003), Obsluhoval jsem anglického krále (2006), Dokonalý svět (2008) a Doktor od jezera hrochů (2010). Dokladem vřelého vztahu Jiřího Žáka k Chrudimi jsou jeho rozhlasové vzpomínky na chrudimská léta a také skutečnost, že sbírá staré pohlednice našeho města.

Fotogalerie